Proč se lidi rozcházejí, i když se milují?

Láska není snadná. Jedním z aspektů a darů lásky je proces sebepoznání.

Bez lásky by člověk mohl sto let meditovat ve skále, ale ve skutečnosti by jen obrostl mechem a lišejníky.

Jedině láska mezi mužem a ženou je ten správný tanec polarit, ta jediná pravá dualita, která má sílu otevřít v člověku vše, čím je ve skutečnosti.

To vše znamená opravdu doslova vše.

Ale tento svět nemá rád věci, které považuje za negativní. Třeba zlost, žárlivost, sprostotu, egoismus, strach, sebestřednost, krutost.

A tak to mají nastavené i dva lidi, muž a žena, když spolu zahajují vztah.

Všimněte si toho, jak každý chce být šťastný, milovaný, mít se fajn.

Nebo závazky typu – radši budu sama, než znova zažít zradu, nevěru, ponížení.

Problém je ale mnohem hlubší. Člověk si, dle Zákona Přitažlivosti, přitahuje to, co sám obsahuje. Ale možná o tom ani neví. Je to v něm uspáno a potlačeno v nevědomí. Nicméně trik je v tom, že to stejně obsahuje. Tzn. ano, je takový/á.

Láska, je-li mezi mužem a ženou, dokáže toto vše vynést na světlo, a přesto neodejít. Láska to dokáže přijmout, odpustit a rozpustit, integrovat dříve nevědomý stín.

To má své odměny. Člověk, který se stal celistvým, včetně stínu, který se stal nyní přijatým, je svobodnější a více energeticky nabitým, než lidé, kteří si sice hrají na „dobré lidi“, zatímco v nich žije partička démonů, která je zevnitř řídí. Takoví lidé druhým závidí, pomlouvají, chytračí, lžou, podvádí atd.

Takže proč se lidi rozcházejí, i když se milují?

Protože jeden, nebo oba, nemají sílu a odvahu ustát rozkrývání své stinné stránky osobnosti. Považují to za důvod k rozchodu, a k hledání někoho lepšího.

Ale láska se lidem nabídne jenom několikrát v životě. Určitě se to dá spočítat na prstech jedné ruky, na dvou určitě ne.

Vztahy, kde láska nefiguruje, se časem rozpadají zcela zákonitě. Nemají onu spojující substanci, která jediná má sílu spojit nespojitelné, odpustit neodpustitelné, otočit na nový list, a začít znova, byť pořád s tím samým. To jsou vzácné páry.

Závěr: ačkoliv se svět tváří, že láska je normální, a může ji mít každý, odvažuji se říct, že tomu tak nen,í a nikdy nebude. Třeba až za hodně, hodně dlouho, až se lidstvo, jako celek, posune do vyšších úrovní své psýché a stane se vědomější, láskyplnější, soucitnější a mírumilovnější.